Recenze:
O Terço - Criaturas da Noite
 Brazílie  Rok vydání: 1975 Vinyl Magic 1990 VM023 |
Složení:Sérgio Hinds - elektrická kytara, viola, zpěvFlávio Venturini - piano, varhany, syntezátor, viola, zpěv Sérgio Magrão - baskytara, zpěv Luiz Moreno - bicí, zpěv Dále spolupracovali: Cesar de Mercês (perkuse, zpěv), Marisa Fossa (vokál na Ponto Final) Tracklist:1. Hey Amigo (3:22 / Cesar de Mercês)2. Queimada (3:04 / Flávio Venturini, Cesar de Mercês) 3. Pano de Fundo (3:44 / Sérgio Magrão, Cesar de Mercês) 4. Ponto Final (4:38 / Luiz Moreno) 5. Volte na Próxima Semana (2:51 / Sérgio Hinds) 6. Criaturas da Noite (3:41 / Flávio Venturini, Luiz Carlos Sã) 7. Jogo das Pedras (3:25 / Flávio Venturini, Cesar de Mercês) 8. 1974 (12:27 / Flávio Venturini) Celkový čas: 37:12 |
Až z daleké Brazílie pochází kapela O Terço (čti "u tersu", v překladu něco jako "Ten třetí"). Z této země znají lidé co se týče hudby nejspíš pouze něco ze současné metalové scény, ti hudebně znalejší možná pak převážně psychedelickou a experimentální muziku kapely Os Mutantes, nebo novější progres Sagrado Coração da Terra.
Skupina vznikla v roce 1968 v Rio de Janeiru, centru brazilské kultury. Po dvou letech vydává tehdy ještě v tříčlenné sestavě Sérgio Hinds (kytary, zpěv), Jorge Amiden (baskytara) a Vinícius Cantuária (bicí, zpěv) své první, bezejmenné album ve stylu klasického brazilského rocku té doby; s prvky doznívající psychedelie a špetky té "plážové bezstarostnosti". Z pohledu posluchače artrocku pro nás bude zajímavější až jejich druhé album (které je také bezejmenné, ale často označované jako O Terço II), které vyšlo v roce 1972 nebo 1973 (zde se velmi omezené prameny různí) a na postu baskytaristy se nově představuje Cesar de Mercês. Na tomto albu se mísí jednak hardrock britského střihu s folkem, sborovými vokály a v rozsáhlé suitě Amanhecer Total, která zabírá druhou polovinu desky, i s prvky progresivního rocku. Znovu obměněnou trojici muzikantů ještě posléze doplní hráč na klávesové nástroje a violu Flávio Venturini a kapela vydává v roce 1975 své třetí album Criaturas da Noite (Noční příšery), které je považováno za vrchol jejich tvorby a dostává se i k posluchačům v zahraničí díky svému pozdějšímu anglickému vydání Creatures of the Night. Následují alba už méně uznávaná alba Casa Encantada (1976), Mudança de Tempo (1978), Som Mais Puro (1982 nebo 1983). Poté se kapela rozpadá a její členové se dále věnují vlastním projektům. V roce 1990 se skupina opět dává dohromady a vydává několik úspěšných i nezajímavých studiových alb, nahrávek z koncertů a kompilací.
Desky O Terço jsou u nás prakticky nesehnatelné, přes pár zahraničních obchodů se dají sehnat pouze některá alba. Milým překvapením bylo zjištění, že právě Criaturas da Noite se nachází v katalogu výhradně italského distributora BTF jako jediné album mimoitalského interpreta. Verze Vinyl Magic, o které zde budu psát, je jakýsi hybrid - má původní portugalský název alba i názvy skladeb, ale písně samotné jsou ty v angličtině z exportní verze.
Zvuk a stylové zaměření O Terço se nedá popsat jednoduše jedním termínem. Na Criaturas da Noite se kromě nádherné závěrečné dvanáctiminutové artrockové skladby nachází sedm krátkých písní, většinou svou délkou nepřesahujících ani 4 minuty. Najdeme zde pestrou směsici stylů: od klasického řízného rocku, místy s jemným latinskoamerickým nádechem, přes písně se sborovými vokály, také jakousi ukolébavku a ve většině materiálu i více či méně progresu. O Terço nikdy nebyla čistě artrocková kapela, ale ať už zabrousí do jakéhokoliv stylu, tak vždy mají co nabídnout. Kvůli vyrovnanému poměru klávesových nástrojů a kytar bych řekl, že má kapela zvukem blíže ke kontinentální Evropě, než tradičně ke kytarám více tíhnoucí Velké Británii.
Úvodní classic-rocková Hey Amigo byla velkým hitem kapely a jejím poznávacím znamením. Do zpočátku houpavé melodie s varhanami se začne zařezávat kytara a celou písní prochází melodický zpěv. V závěru je krásné kytarové sólo.
Nejvíce latinskoamerická část alba je skladba Queimada - klidná píseň s akustickou kytarou, tempo pomáhají udávat jakési rumba koule či perkuse. Kytarové kudrlinky jsou typicky v duchu hudby Jižní Ameriky.
Pano de Fundo je opět píseň rockově klasičtějšího rázu. Střídají se zde pomalejší části s výraznými bicími a vůbec zajímavým rytmem s pasážemi rychlejšími s krásným, až tenorovým zpěvem. Na závěr opět následuje kytarové sólo, tentokrát s pekelně rychlou baskytarou.
Za ryze artrockovou skladbu bychom mohli označit čtvrtou píseň Ponto Finale. Je určitě zajímavostí, že ji složil bubeník. Tato nádherná, téměř pětiminutová instrumentálka začíná klidnou pomalou melodií hranou na klavír, na pozadí je možno zaslechnout tiché vokály, které postupně sílí. Následuje předěl - přidávají se bicí, baskytara a hlavní melodie je hrána na syntezátor. Po chvíli opět vteřinu pauza - a přidá se ostrá kytara, která vystupňuje napětí. Přichází zklidnění, znovu se objevuje piano, ke kterému se přidávají ostatní nástroje. Píseň mi svou melancholickou náladou v kontrastu s celkem jednoduchou melodií připomíná tvorbu Pink Floyd před albem Dark Side of the Moon.
Volte na Próxima Semana je opět ze škatulky přímočařejších songů na albu. Hindsovo autorství je znát z důvodu čistě kytarového soundu. Klávesy zaslechnete pouze při pozornějším poslechu na pozadí.
Ukolébavkou zmíněnou v úvodu byla myšlena titulní Criaturas da Noite. Klidná melodie s pomalým sborovým zpěvem (i krátkými sólovými výstupy) v oblacích syntezátoru a Hindsovo violou na mne vždy působí jako nějaká koleda. Úplně na mě doléhá vánoční atmosféra a téměř vidím padající sníh… Ač píseň titulní, zdá se mi, že paradoxně na album zapadá asi nejméně. Ale jak už jsem se zmínil - O Terço jsou zajímaví v každém žánru, zde nevyjímaje.
Akustická kytara uvádí předposlední Jogo das Pedras. Po kompoziční stránce poměrně jednoduchá píseň v občasnými prvky latinskoamerické hudby opět zaujme krásným zpěvem a krásným kytarovým sólem na konci.
Na samém závěru desky se nachází dvanáctiminutová instrumentální suita s prostým názvem 1974. Už od úvodních tónů piana Flávia Venturiniho jste obklopeni úžasnou atmosférou. Postupně se zde vystřídá několik motivů piana i krásná klávesová sóla s mohutnými syntezátorovými plochami na pozadí. Nesmím zapomenout na kytaru, která kromě několika krátkých sól nenásilně vkládá své vyhrávky a někdy i celé motivy do větší části této nadpozemsky působící skladby. Vygradovaný závěr pak patří i rytmické sekci - nejprve přijde pěkná část s divokou baskytarou, poté hraje bubeník Moreno v zajímavém rytmu a skladba končí kytarovým sólem a jakýmisi tehdy moderními efekty.
Ačkoliv Criaturas da Noite není klasická artrocková deska, tak ji mohu doporučit každému, komu se líbí známé symfonicko-rockové kapely typu Yes, Genesis, nebo Pink Floyd, či vůbec rock 70. let. Kapela je naprosto svá, předvede se ze z různých stran své tvorby, nikde se nepodbízí, je hudebně hravá, ale zároveň nikde nezabíhá do těžko stravitelných experimentů. Opravdu každá píseň se příjemně poslouchá a konkrétně skladby Ponto Finale a především 1974 jsou opravdu vydařené.
Hodnocení:
Dave Velechovský
21. 5. 2006
Zpět na výběr recenzí