Recenze:
Peter Hammill - Thin Air
 Velká Británie  Rok vydání: 2009 |
Složení:Peter Hammill - všechny nástroje a zpěvTracklist:1. The Mercy (6:21)2. Your Face on the Street (5:21) 3. Stumbled (4:48) 4. Wrong Way Round (2:40) 5. Ghosts of Planes (5:23) 6. If We Must Part Like This (4:38) 7. Undone (4:25) 8. Diminished (6:11) 9. The Top of the World Club (7:03) Celkový čas: 46:48 |
Peter Hammill je nezmar. Peter Hammill je workholik. Věřte mi, že jo. Už v druhé polovině šedesátých let dvacátého století měl Peter v hlavě necelých 200 vlastních (!) písní. Od roku 1968 není mnoho let (pokud vůbec takový rok existuje), kdy by od něj nevyšlo jedno (nebo i více) studiové, live nebo kompilační album. Ať od Hammilla samotného, nebo - od v podstatě jeho - legendární progrockové kapely Van der Graaf Generator. A to nepočítám rok 1967, kdy už mladý Hammill také koncertoval a playlisty z tohoto raného období zahrnovaly zhruba z 80 % nikdy později nenahraný materiál.
A tak i v roce 2009 spatřilo světlo světa nové studiové album tohoto originálního umělce, který mi přirostl k srdci jako málokdo a kterému se invenční krize vyhýbá vesmírným obloukem. Po vynikající sólovce Singularity (2006), poznamenané blízkostí různých podob, odstínů smrti (Hammillův poměrně závažný infarkt, smrt Hammillova ladiče pian a zejména smrt Hammillovy matky) přichází Peter s neméně výbornou nahrávkou Thin Air, která má do rozjuchanosti a la she loves you yeah yeah yeah opět (koneckonců skoro jako vždycky) hodně daleko (nicméně zastávám názor, že humor v jeho hudbě přesto byl a je – to, že ho jiný nevidí, ještě nevylučuje jeho existenci). Přesto člověk žasne, jak silné melodie (tentokrát víceméně bez rockově dravějšího koření, i když…) dokáže Hammill po tolika letech komponování a koncertování složit. Je evidentní, že ho to stále baví. Když dostal Peter v roce 1992 dost osobní otázku, jaká je jeho slabá stránka, tak se zamyslel a řekl jedno slovo: Posedlost. Myslím, že mu rozumím a myslím, že má pravdu ;-).
Album Thin Air je opravdu i pro mě velkým překvapením v tom pozitivním slova smyslu, protože zde slyšíme podle mě to nejlepší z Petera Hammilla. Originální, klávesovými nástroji (tím nemyslím jen klávesovými nástroji, i ty strunné se zde seberealizují) podporované krásné skladby, které se na první poslech nemusí líbit, ale po naposlouchání červíkovitě vlezou pod kůži a člověk pak začíná žasnout, jak nádherný to všechno vlastně je. A jukebox v mé hlavě je tak přehráváním Petera Hammilla neustále přetěžovaně zaměstnaný ;-).
Album Thin Air trvá 47 minut. Natočeno bylo na rozhraní jara/léta 2009. Peter Hammill (a nikoli poprvé) napsal všechny texty, vše složil, vše odzpíval a také nahrál všechny (!) hudební nástroje.
Už úvodní skladba The Mercy (s typicky hammillovským hudebním „přechodem uprostřed“, i když už ne tak „rozlomeným“, což vůbec nevadí) je srovnatelná s Hammillem v nejlepší formě ze sedmdesátých let. A to nepřeháním! Skladby Ghosts of Planes a závěrečná The Top of the World Club jsou hudebně opět neuvěřitelně silné, textově se vracejí k 11. září 2001. Vždycky, jakmile slyším Hammilla + základ klavír, je to pro mě záruka nejvyšší kvality a ještě nikdy jsem nebyl zklamán. Stejně tak instrumentální tvář Hammilla (na tomto albu ne moc častá) je zde (přesto - nebo možná právě proto) víc než zajímavá. Instrumenálka Wrong Way Round je tvořena převážně hendrixovsky psychedelickým zvukem elektrických kytar, doprovázeným bicími (osobně nechápu, jak někomu může album připadat jako ospalé) a mimochodem - znovuprobouzí minimálně můj údiv, jaký je Peter Hammill všeuměl. An i jedna skladba na albu není dle mého soudu slabá, což bohužel nemohu říct třeba o vandergraafovském CD Trisector (2008), kde mě trochu vadí jedna skladba - Drop Dead – na albu takových Deep Purple si ji představit dokážu, ale to jsou jen takové subjektivní, malicherné reflexe a možná zbytečné hledání relativních mušek.
Mě osobně také – subjektivně vzato – nadchnula druhá skladba Your Face on the Street, píseň, která je z těch, které se na první poslech opravdu nemusí líbit, ale jejich krása se líhne do babylonských výšin následnými poslechy. Také skladba Undone, což je takový dnes už se dá říct klasický romantický Peter Hammill, má tak krásnou melodii, že člověk žasne, že s ní Hammill vyrukoval až v roce 2009. Několik dní před tím, než jsem toto album (a text dané skladby) slyšel, jsem si tak zapřemýšlel, jaká to byla škoda, že v roce 1972 Hammill skupinu Van der Graaf Generator rozpustil (i když vydal v letech 1973 - 74 vynikající sólo alba a kapelu Van der Graaf Generator v roce 1975 znovu probudil k životu). A pak najednou slyším toto album a text, kterému asi nejlépe rozumí ti, kteří jsou trochu obeznámeni s osudem Petera a jeho kapely: …my history doesn´t make much sense… Jsou to takové drobnosti, které se pojí spolu s dalšími v obraz, který pak následně vzniká a nad kterým nemusíte v úžasu respektovat pravidla jakéhosi objektivního, konvenčního zhodnocení…
V neposlední řadě bych chtěl také vyzdvihnout stabilně výborný Hammillův hlas (zase ale podle mě o fous lepší než na albu Trisector) – TAKHLE zpívat v šedesáti jedna letech bych teda taky chtěl…
Co napsat na závěr? I když jste se s Hammillem zasekli v sedmdesátých letech s tím, že jeho nahrávky z posledních dvaceti let jsou spíš víc o textech než o hudbě, tak vám mohu toto album (a také předcházející studiovou sólovku – i když bych se takto mohl s doporučováním dostat ke všem albům od roku 1994 – co se novější Hammillovy tvorby týče) jednoznačně a s klidným svědomím doporučit.
Přiznám se, že teď v sobě trochu bojuji, jak toto album, vzhledem k Hammillovým nesmrtelným obeliskům z let sedmdesátých, ohodnotit v rámci jakýchsi nestranných měřítek… Ne, nezlobte se na mě, prostě nemohu jít pod pět bodů, nemohu ;-).
Hodnocení: 
Jan Říha
8. 1. 2010
Související články:
Recenze Peter Hammill, Guy Evans - Spur of the Moment
Recenze Van der Graaf Generator - Pawn Hearts
Recenze Van der Graaf Generator - Godbluff
Zpět na výběr recenzí