Recenze:

Stomu Yamashta, Steve Winwood, Michael Shrieve - Go

Japonsko Rok vydání: 1976 The Go Sessions Raven RVCD-182 2005

Složení: Stomu Yamashta - smyčcový syntezátor, tympány, mini Moog, Mini Korg, perkuse, instruments sonores, des freres baschet Rosko Gee - baskytara Klaus Schulze - Large Moog, ARP 2600, ARP Odyssey, EMS Synthi A, Farfisa Syntorchester Michael Shrieve - bicí Steve Winwood - zpěv, klavír, elektrické piano, varhany Hammond, port, kytara Paul Buckmaster - aranžmá dechové, žesťové a smyčcové sekce Al DiMeola - sólová kytara Julian Marvin - kytara, doprovodná kytara Chris West - doprovodná kytara v "Solitude", "Ghost Machine" a "Time Is Here" Smyčcová sekce (dvanáct houslí, čtyři violy, čtyři cella) v "Carnival", "Surf Spin" a "Time Is Here" Dechová sekce (hoboj a pikola) v "Solitude" a "Nature" Žesťová sekce (tuba, dvě trumpety, dva lesní rohy) v "Man Of Leo" a "Carnival" Pat Thrall - sólová a doprovodná kytara v "Air Over" a "Crossing The Line" Brother James - conga v "Ghost Machine" a "Winner/Loser" Lennox Langton - conga v "Ghost Machine" Bernie Holland - kytara v "Carnival" Thunderthighs (Karen Friedman, Dari Lalou, Casey Synge) - doprovodné vokály v "Man Of Leo", "Time Is Here" a "Crossing The Line" Hisako Yamashta - housle a hlas ve "Space Song" Tracklist: 1. Solitude (2:57 / Yamashta) 2. Nature (2:32 / Yamashta, Quartermain) 3. Air Over (2:32 / Yamashta) 4. Crossing The Line (4:46 / Yamashta, Quartermain) 5. Man Of Leo (2:02 / Yamashta, Quartermain) 6. Stellar (2:53 / Yamashta) 7. Space Theme (3:12 / Yamashta) 8. Space Requiem (3:20 / Yamashta) 9. Space Song (2:00 / Yamashta) 10. Carnival (2:46 / Yamashta) 11. Ghost Machine (2:06 / Yamashta, Quartermain) 12. Surfspin (2:25 / Yamashta) 13. Time Is Here (2:46 / Yamashta, Quartermain) 14. Winner/Loser (4:10 / Winwood) Celkový čas: 40:27

Go je velice zvláštní projekt vytvořený vpravdě "superskupinou". Toto album bývá čast popisováno jako space-rock, jedná se o směs funku, chytlavých melodií, hudebních experimentů, vážné hudby a snových syntezátorových ploch.

Projekt je dítětem japonského bubeníka a hráče na klávesové nástroje Stomu Yamashty, který vystudoval věhlasnou Berklee School of Jazz v Bostonu. Yamashta spolupracoval s mnoha různými umělci (včetně jazzrockové skupiny Come To The Edge), vydal několik sólových alb většinou užívajících perkuse a syntezátory v kombinaci s orchestrem a také napsal a produkoval multimediální představení jako Man From The East a Raindog. Do této části jeho tvorby spadá i Go, jeden z jeho nejznámnějších projektů, který byl původně také koncipován jako divadelní nebo spíš operní představení a LP deska byla vydána pouze jako soundtrack s rozsáhlým doprodným textem vysvětlujícím zbytek umělcovy koncepce. Pro nahrávání alba Go sestavil Yamashta hvězdnou kapelu. Bubeník Michale Shrieve, který si udělal jméno koncem 60. let ve skupině Santana, měl nahrávat s Yamashtou již v roce 1975, ale poté se stal členem skupiny Automatic Man a spolupráce s Yamashtou byla odložena. Nahrávání nakonec proběhlo na začátku roku 1976. Yamashta mezitím sehnal zbytek kapely: již tehdy známého zpěváka a klávesáka Steva Winwooda (ex-Spencer Davis Group, Traffic, Blind Faith) a syntezátorového čaroděje Klause Schulzeho (ex-Tangerine Dream, Ash Ra Tempel, později sólová kariéra). Další "eso" se objevilo na postu kytaristy - byl jím Al DiMeola z elitní jazzrockové skupiny Return To Forever vedené Chickem Coreou. Kytarista Shrievovy skupiny Automatic Man, Pat Thrall, si na desce ovšem taky zahrál. Baskytaristou se stal Rosko Gee (ex-Traffic, později Can), Paul Buckmaster (autor filmové hudby, mj. Dvanáct opic Terryho Gilliama) se postaral o orchestrální aranžmá a Michael Quartermain napsal po instrukcích Stomu Yamashty ohledně celkové koncepce a tématu projektu texty. Veškerou hudbu kromě Winwoodovy skladby Winner/Loser složil Yamashta.

Koncept projektu Go, je podle původního průvodního textu Robina Denselowa "změna a polarita, střet protikladů". Příběh, odehrávající se kdesi ve vesmíru, se točí okolo bojovníka Kuraty, který je poražen svým rivalem Fu-Shenem. Kurata vše ztrácí a dostává se do tajuplného přírodního světa, kde se zotavuje. Následně se vrací do "skutečného světa" a poráží Fu-Shena. Polarita je demonstrována také tím, že na původním LP vydání příběh začíná na straně 2 a končí na straně 1. K plnému pochopení příběhu bylo ale třeba vidět koncertní představení.

Go je souvislé a dobře vyvážené čtyřicetiminutové album, na němž chytlavé soulové, funkové, popové a rockové melodie nenuceně přecházejí v plochy syntezátorů, orchestrální a jazzrockové instrumentálky. Účinek jednotlivých skladeb je zesílen právě použitím orchestrací nebo syntezátorů, zejména skladby Space ... potom navozují atmosféru tajuplného a rozhlehlého vesmíru a přitom vůbec nepůsobí lacině. V popisu alba je zmíněno i to, že Yamashta přehrával hudebníkům před natáčením filmy NASA, aby navodil tu správnou atmosféru pro každou sekci. Zároveň se mu ale podařilo udržet rovnováhu mezi kompozicí a improvizací.

Album tedy "pokračuje" na první straně skladbou Solitude, kterou otevírají vzdálené ozvěny a šumění syntezátorů Klause Schulzeho, ke kterým se záhy přidá Winwoodův romanticko-melancholický klavír, hoboj a pikola, vykreslující slabého, trpícího, poraženého a opuštěného Kuratu, který se probouzí na "neurčitém území přírody", jak píše Robin Denselow v průvodním textu. Postupně se přidávají další nástroje: bicí, jemný smyčcový syntezátor, baskytara a vzdálená kytara.

Poté začíná Steve Winwood zpívat baladu Nature, rozvíjející hudební motiv první skladby. Této písni vévodí Stevův procítěný zpěv a hra na klavír evokující mír a klid, ale (podle textu) také Kuratovu silnou vůli "vrátit se". Celý motiv se ještě jednou opakuje a pokračuje do ztracena. Nálada se mění.

Air Over začíná syntetickými poryvy větru, zvuky podobnými zpěvu ptáků a mocnou syntezátorová melodií doprovázenou tympány a baskytarou. Později se celý motiv opakuje v unisono hře smyčcového syntezátoru a kytary Pata Thralla - to skladba dosahuje vrcholu. Kurata se pomalu uzdravuje a po přestálém utrpení se stává ještě silnějším než dříve.

Krátké kytarové intro zahajuje Crossing The Line, skvělou skladbu možná i s hitovým potenciálem. Zpěv Steva Winwooda je skvělý jako vždy, smyčce a smyčcové syntezátory se navzájem doplňují a zejména refrén, v němž se k Winwoodovi přidávají ještě tři zpěvačky je velice působivý. To co následuje poté je na desce vlastně náhodou. Pat Thrall v jednom rozhovoru řekl, že nahrával doprovodnou kytaru pro tuhle píseň a uprostřed, kde tehdy ještě chybělo syntezátorové sólo Klause Schulzeho, začal jen tak sám hrát kytarové sólo. Ostatním se jeho hra líbila a tak se rozhodli ponechat ve skladbě Thrallovo sólo místo syntezátorů. Stomu Yamashta dokonce změnil part orchestru, aby kytaru doplňoval. Závěr skladby se sténající zpěvačkou (Karen Friedman?) je dost podobný The Great Gig In The Sky od Pink Floyd z alba The Dark Side Of The Moon, které podle mě bylo jedním z možných zdrojů inspirace pro album Go. Co se příběhu týče, v této skladbě se Kurata vrací do svého "domovského světa" a poráží Fu-Shena.

Hned poté začíná oslava - Man Of Leo je další z klasických rockových skladeb na této desce. Skvěle se zde doplňují conga, bicí, funky kytara, Winwoodova uchu lahodící hra na varhany Hammond a klasické výměny vokálních linek mezi Winwoodem a zpěvačkami. Tato skladba je sice poměrně krátká, ale na konci stejně přechází v jamování ještě s žesťovou sekcí.

Stellar je uvedena náhlým vstupem DiMeolovy kytary. Jeho jazzrockové sólo je podporováno funkovou kytarou Juliana Marvina v pozadí (stejně jako na Man Of Leo) a Shrievovým vynikajícím bubnováním. Winwood přechází od varhan ke klavíru a Stomu Yamashta vše dokresluje hrou na triangl a posléze rozezní zvon, který symbolizuje konec příběhu. Kytary pomalu odplouvají do dáli a přehlušuje je syntezátorová mlha.

V následující skladbě Space Theme už zůstává pouze "vesmírný vítr" Klause Schulzeho, který je ovšem záhy utopen novou pulsující baskytarovou figurou, kterou nakonec doplní elegická syntezátorová melodie.

Přes svůj název je Space Requiem vlastně úvodní skladbou alba, pokud jej přehráváte tak, jak to bylo zamýšleno. Skladba je založená na syntezátorech: nejprve má pomalou pochmurnou melodii, později zrychluje a nakonec se objevují perkuse a dramatický motiv, který se stupňuje.

Space Requiem plynule přechází ve Space Song, instrumentálku se spoustou perkusí, syntezátory a kvílícími houslemi Hisako Yamashta. Intenzita hudby se neustále stupňuje, znovu se objevuje jeden z motivů z předchozí skladby a nakonec vše odvane mocný poryv větru.

Carnival začíná soubojem bicích (Shrieve) a tympánů (Yamashta), je to až avantgardní skladba bez jasné melodie, objevují se pouze náhlé vstupy trumpet a smyčců. Perkuse v jeden moment témeř vymizí, ale po nástupu orchestru se opět vracejí. Podle příběhu má toto (překvapivě) být oslavou, která se nakonec zvrhne v souboj, ve kterém nejprve Kurata vítezí, ale nakonec je Fu-Shenem přece jenom přemožen.

Ghost Machine otvírá pěkný basový motiv, conga a funky kytara, takže se vracíme k rocku. Al DiMeola v této krátké, ale dynamické písni hraje velmi pěkné sólo.

Surfspin je poklidná instrumentálka podobná Solitude a Air Over (ptačí zpěv). Stomu Yamashta zde hraje na všechny možné bicí nástroje a vytváří jakousi džungli zvuků, zatímco hlavní melodii obstarávají smyčce a flétna.

Do dění vstupují Shrievovy klasické bicí a atmosféra se znatelně mění. Conga jsou zpět, pokračují pěkné vstupy smyčců, Steve Winwood opět zpívá spolu s doprovodnými zpěvačkami a jen Al DiMeola svou typicky rychlou hrou narušuje dojem pohodové, odpočinkové, relaxační skladby. Podle textu je Time Is Here píseň o znovuzrození Kuraty.

Conga se objevují i v následující Winwoodově skladbě Winner/Loser s lehce karibským nádechem, ve které Kurata zvažuje svou budoucnost. Winwoodův zpěv je znovu excelentní, v této písni hraje též na kytaru, piano a smyčcový syntezátor. Je to patrně pro rádia "nejpřijatelnější" skladba na celém albu a stala se možná i základem Winwoodovy sólové kariéry.

Přestože album Go není přliš známé, jelikož až do letošního roku nevyšlo na CD, je rozhodně zajímavé pro posluchače, kteří mají rádi hudební experimenty. Říká se, že "superskupiny" moc dobře nefungují, ale v tomto případě se mi zdá, že to funguje skvěle. Album Go možná není klasický art-rock, i když umělecký rock to každopádně je. Pouze přístup je jiný než u skupin jako Yes, Genesis nebo Van Der Graaf Generator. Díky silným vlivům jazzu, funku, klasické hudby, avantgardy i rané elektronické hudby se podle mě toto album nejvíce blíží stylu Pink Floyd v období Dark Side Of The Moon, i když ani to není úplně správné přirovnání. Jedná se zkrátka o jedinečný a originální projekt. Proto bych jej hodnotil třemi hvězdičkami pro zásadně art-rockového posluchače a čtyřmi hvězdičkami pro toho, komu nevadí ani jazzrock, funk a avantgarda.

Album Go bylo v roce 2005 konečně vydáno australskou společností Raven pod názvem Go Sessions spolu se svou koncertní verzí Go Live From Paris a druhým Yamashtovým albem s podobnou sestavou muzikantů, Go Too, které se ale již vymyká žánrovému zaměření těchto stránek. Patrně však existuje i verze od jiného vydavatele, obsahující pouze Go a Go Live From Paris.

Ještě několik poznámek k albu Go Live From Paris: tato nahrávka trochu trpí ne úplně křišťálově čistým zvukem, nicméně je stejně zajímavá jako studiové album. Obsahuje v podstatě tytéž skladby nahrané toutéž skupinou (jen post baskytaristy převzal Jerome Rimson), ale je o dvacet minut delší než původní album. To je způsobeno jednak novou osmiminutovou jazzrockovou instrumentálku Windspin a potom krácením některých skladeb a prodlužováním jiných - to se týká zejména Crossing The Line, kde Pat Thrall rozjíží kytarovou explozi ve stylu Jimiho Hendrixe a Man Of Leo, která z původních dvou minut narůstá na čtrnáct díky závěrečnému dlouhému sólu Ala DiMeoly s doprovodem zbytku kapely, především pak vynikajících bicích Michaela Shrieva.

Hodnocení:

Jan Grinc
30. 9. 2005

Související články:

Recenze Klaus Schulze - Mirage




Zpět na výběr recenzí