Recenze:

Cerebus Effect - Acts of Deception

USA Rok vydání: 2005

Složení: Dan Britton - klávesy, zpěv, akustická kytara, elektrická kytara (5, 6, 10) Joseph Walker - elektrická kytara, sólo na syntezátor (11) Mike Galway - baskytara Patrick Gaffney - bicí nástroje, elektronika Tracklist: 1. Y (7:19) 2. Identy Crisis (5:09) 3. Dark At The End Of The Tunnel (1:25) 4. Illusions (3:34) 5. Of Mortal Constraints (2:58) 6. Operation Midnight Climax (11:22) 7. Nine Against Ten (6:38) 8. Neutrino Flux (2:50) 9. Fine Lines Between Science And Art (3:02) 10. Unconsoled (3:04) 11. W (6:10) Celkový čas: 53:31

Ve svém nadšení z alba August In The Urals od Deluge Grander jsem začal pátrat po podobné hudbě a narazil jsem na skupinu Cerebus Effect, která je s Deluge Grander personálně propojena a je jí tudíž i hudebně velmi blízká. Já se - i vzhledem k tomu, co bylo řečeno v recenzi August In The Urals - nemohu ubránit srovnávání.

Ústřední postavou obou skupin je skladatel, klávesák, kytarista a zpěvák Dan Britton. Jeho klávesy možná nejsou na Acts Of Deception tak dominantní jako v Deluge Grander, ale i tak mají spoustu prostoru a celkový zvuk je dost zahuštěný. Brittonův charakteristický zpěv zazní tentokrát jen ve dvou skladbách a často jsou to poněkud zběsilé deklamace v angličtině, ruštině (?) nebo nějakých mně nesrozumitelných jazycích. Joseph Walker, který nahrál na albu většinu kytar, hraje místy podobně jako Berggren z Deluge Grander, tj. výborné doprovody a nápaditá sóla, ale často zabíhá i do tvrdších, až lehce metalových poloh. Nicméně ani tady nepřehluší klávesy a hudba je tak přístupná i těm, kterým prog-metal příliš nevoní. Rytmika Patrick Gaffney (též v Deluge Grander) - Mike Galway hraje skvěle a je hodně technicky vyspělá. Galway podobně jako d'Anon občas používá booster a dociluje tak squireovského zvuku. Nevědět opak, byl bych ochoten uvěřit, že na tomhle albu hraje stejná sestava jako na August In The Urals.

Deska začíná výborně - velice energickou instrumentálkou Y. Nápadité motivy, virtuozní piano, nebeské akordy varhan, rychlé a zdařilé baskytarové sólo, pěkné breaky bicích, zajímavé změny, velké nasazení... Velmi pěkná a přitom rozhodně ne přeplácaná skladba. Vrcholem pro mě je, když si Walker od komplexního vybrnkávaného doprovodu odskočí k emotivnímu santanovskému sólu, jehož účinek podporuje neuvěřitelná rytmika. Temný úvod Identity Crisis s tvrdým riffem kytary a piana, který se v dalším průběhu v různých obměnách neustále vrací, nedopřeje posluchači ani chvíli oddechu. Píseň je doslova zběsilá a v šíleném tempu - tomu odpovídá i schizofrenní text. Tady se Cerebus Effect hodně přiblížili současným progresivním rychlostřelcům. Nicméně aranžmá je opět velice zatížené na klávesy, kytarové sólo je šílené nikoli rychlostí, ale psychedelií a z hudby je cítit především nesmírná energie. Následuje pro mě slabší část alba v podobě skladeb Dark At The End Of The Tunnel a Illusions. První je strašidelnou improvizovanou zvukovou koláží na úrovni King Crimson nebo Nebelnest, druhá pak (jako kontrast) rychlou a celkem hrozivou riffárnou kláves a kytary (včetně shreddingu)... takový šílený jazz-metal.

Instrumentálka Of Mortal Constraints sice názvem jako by navazovala na předchozí Illusions, ale ve skutečnosti je spíše předehrou k následující skladbě. A je velice uklidňující - syntezátorový sbor, něžné kytary (Britton nasazuje v úvodním vstupu té elektrické svůj howeovský styl), pěkné baskytarové sólo. Jenže atmosféra postupně houstne a klávesy s kytarou rozehrávají neklidný motiv. Ten se vrací hned v následující skladbě, Operation Midnight Climax, která je vrcholem celého alba. Tvrdá elektrická kytara souzní s pianem a akustickou kytarou, do toho Britton kulometně deklamuje první část textu... jednotlivé nástroje se vynořují z hutného zvuku a zase se vracejí, jejich party se proplétají... myslím, že něco podobného jsem psal už u August In The Urals - je to opět mně hodně vyhovující aranžérský rukopis Dana Brittona. Všechno je zde skvěle vymyšlené a výsledek působí naprosto kompaktně. Nejvýraznějšími místy dost intenzivní skladby jsou perfektní krátká sóla kytar a piana, z nichž vynikají zejmena ta kytarová, mísící euforii a melancholii. Jsem o nich podle stylu hraní přesvědčen, že je nahrál Britton. Krásná je například v čase 4:00 citace známého motivu z Šeherezády Rimského-Korsakova. Možná je tam podobných odkazů více, ale nejsem schopen je rozpoznat. Britton v závěru přejde do ruštiny (nebo minimálně používá ruská slova) a nadoraz dozpívá svůj zvláštní text. Za touto tečkou (nebo spíš vykřičníkem) následuje nemilosrdně znovu úvodní riff a teprve poté postupně zklidňující dohra.

Nine Against Ten je po Y druhá ze tří delších instrumentálek, které ve vysokém tempu kombinují všechny možné vlivy, podobně jako poslední dvě skladby na August In The Urals. Konkrétně zde v první třetině převládají metalové náběhy, potom se ale skladba zlomí do klidnější, nádherně gradující části podobné Y. Lahodné kytary, vynikající procítěné sólo na baskytaru a k tomu překrásné wrightovské akordy kláves. Závěr se vrací k rychlému a tvrdému úvodu a Dan Britton si zahraje efektní klávesové sólo. Trojici kratších skladeb zahajuje improvizace Neutrino Flux, která mi svou nervní náladou a freejazzovými sóly opět připomíná Nebelnest. Výsledek je hodně působivý. Fine Lines Between Science And Art je kakofonie převážně perkusivních zvuků. S tím kontrastuje Brittonova romantická skladbička Unconsoled, která mi nejvíce připomíná sólového Hacketta. Nádherné a povznášející. Závěr alba patří opět tvrdé a rychlé fusion o několika částech v podobě skladby W. Opět je všechno skvěle vymyšlené, sehrané a zahrané. Tady zase musím ocenit výbornou holdsworthovskou kytaru Josepha Walkera, když jsem předtím chválil hlavně Brittona.

Poslouchat Acts Of Deception je jako koukat se na bláznivou filmovou honičku, kde všechno sedne jak má, mosty se bortí těsné poté, co přes ně štvanec přeběhne, a v tu nejzoufalejší chvíli mu o hlavu zavadí záchranné lano. Ale přesto ten příměr úplně nesedí, protože Acts Of Deception je současně silně emotivní a je to pořádná, až vyčerpávající dávka hudby, která je přece jen oproti August In The Urals mnohem zběsilejší (lépe to neřeknu). Nedostatkem alba (a důvodem sníženého hodnocení) je jistá nevyváženost a roztříštěnost. Nicméně mezi slabšími (a kratšími) skladbami jsou skutečné klenoty plně srovnatelné s Deluge Grander - Y, W, Nine Against Ten, Unconsoled a zejména neuvěřitelně silná ústřední část alba, dvojice Of Mortal Constraints/Operation Midnight Climax. Cerebus Effect by neměli uniknout nikomu, kdo si zamiloval Deluge Grander. Hudba jako energie a euforie, to je styl, který mám rád a kterého se drží Dan Britton.

Hodnocení:

Jan Grinc
27. 9. 2007

Související články:

Recenze Deluge Grander - August in the Urals
Recenze Deluge Grander - The Form of the Good




Zpět na výběr recenzí