Recenze:

Steve Hackett - Voyage of the Acolyte

Velká Británie Rok vydání: 1975

Složení: Steve Hackett - elektrická a akustická kytara, mellotron, harmonium, zvony, autoharp, zpěv, efekty John Hackett - flétna, Arp synthetizer, zvony Mike Rutherford - baskytara, basové pedály Phil Collins - bicí, vibrafon, perkuse, zpěv John Acock - Elka, mellotron, harmonium, piano Sally Oldfield - zpěv Robin Miller - oboe, cor Anglais Nigel Warren-Green - cello Percy Jones - baskytara (3) Johnny Gustafson - baskytara (6) Tracklist: 1. Ace of Wands (5:23) 2. Hands of the Priestess Part I (3:28) 3. A Tower Struck Down (4:53) 4. Hands of the Priestess Part II (1:31) 5. The Hermit (4:49) 6. Star of Sirius (7:08) 7. The Lovers (1:50) 8. Shadow of the Hierophant (11:44) Celkový čas: 40:52

Podle mě je tohle album ze všech sólových projektů členů Genesis hudebně nejblíž Genesis (rozumí se Genesis 70. let). Určitě je to dáno dobou vzniku i účastí Collinse a Rutherforda. Na druhou stranu, oproti Genesis té doby je akustičtější a kytarovější (čti klávesy zde nejsou dominantní), podobně jako Phillipsovo The Geese And The Ghost (je až neuvěřitelné, jak jsou si tato alba relativně podobná). A ještě jedna souvislost mě napadla: pokud se Neuschwanstein inspirovali Genesis, tak se ještě víc inspirovali zvukem Voyage of the Acolyte (některé pasáže téměř citují, ale to sem nepatří).

Úvodní Ace of Wands je vynikající, pestrá, nápady překypující instrumentálka. Radost celé to poslouchat. Vyzdvihnul bych perfektní basu zhruba od 3:25. Následuje první část vysloveně uklidňující instrumentálky Hands of the Priestess a "nejtvrdší" skladba na albu, A Tower Struck Down. Inspirace Apokalypsou ze Supper's Ready je očividná, ale i tak je A Tower Struck Down vynikající. Dost připomíná i King Crimson, perfektní je závěrečný mellotron a zlověstná kytara. Moc jsem nepochopil, proč tam dával to skandování "Steve Hackett!", když to zní jako "Sieg Heil!". A opět naivní melodie Hands of the Priestess s klouzající elektrickou kytarou. The Hermit je také výborný, žádné syntezátory, jen kytary, flétna, cello, hoboj (nebo co to je), zajímavý Hackettův hlas (mimo jiné na Hackettovi na této desce oceňuji, že se a) nesnažil celou desku nazpívat sám, b) nevybral si k nazpívání desky nějakého neosobitého zpěváka okresní kategorie).

Star of Sirius je moje nejoblíbenější skladba na tomhle albu, mohla být ozdobou kteréhokoli alba Genesis. Úvod náladou připomíná Entangled, ale celá melodie je méně konvenční a zajímavější. Phil Collins tady vysloveně září (jako zpěvák). Po krásném předělu vibrafonu a mellotronu (to bych použil jako jingle, kdybych měl vlastní rádio) vynikající rychlejší část s perfektní basou, krátkými sóly Hackettovy sametové elektrické kytary, skvělé jsou i ty akustické vsuvky, prostě nádhera, co vám budu povídat. Akustická lyrika The Lovers jenom zdůrazní mocný nástup poslední skladby - Shadow of the Hierophant. Ten úvod mi trochu připomíná nástup In The Wake Of Poseidon, podobná nálada. Dále zjišťuji, že Sally Oldfield má moc pěkný hlas, nevím, jestli zpívala ještě někde jinde, na dobrou zpěvačku jsem v art-rocku snad ještě nenarazil, pokud pominu Jona Andersona. Mimochodem ano, znám tu z Renaissance, ale ta je na můj vkus moc "zpěvačkovitá", jestli mi rozumíte. Asi ne, ale to, hehe, nevadí. Tak prvních pět minut super. Pak je tam ten Hackettův šílený hammering (je to doufám ono?) a za chvíli už cinkání, které trvá až do konce. Pěkná gradace, jen co je pravda. Ale láká mě představa, že by na konci ještě něco bylo, třeba další zpívaná část ovšem už s notně dravější atmosférou, no... a to je konec.

Sice mám chuť dát plný počet bodů, ale musím se krotit. Trochu mi tam vadí jistá nekoncepčnost a nedotaženost, mám z toho pocit, že jde převážně o směsku (byť výborných) nápadů na desku a ne o ucelené hudební dílo (což je ostatně problém mnoha sólovek). Tím nechci říct, že by to nebylo pěkné, ale na klasické Genesis to v tomhle ohledu prostě nemá. Nicméně v prostředí Genesis po odchodu Gabriela je tohle album jednoznačně vztyčený prostředníček těm (čti asi hlavně Banksovi), kteří Hackettův prvotřídní materiál odsunuli na druhou kolej, aby mohli nahrávat své slaďáky Ripples a Your Own Special Way a ještě po třiceti letech Hacketta, který zůstal věren art-rocku, zcela ignorují při svém reunionu. Tak.

Hodnocení:

Jan Grinc
15. 1. 2007

Související články:

Recenze Steve Hackett - Please don't Touch
Recenze Genesis - Nursery Cryme
Recenze Genesis - Foxtrot
Recenze Genesis - Genesis Live
Recenze Genesis - Selling England by the Pound
Recenze Genesis - The Lamb Lies Down on Broadway
Recenze Genesis - A Trick of the Tail
Recenze Genesis - Wind and Wuthering
Recenze Genesis - Seconds Out




Zpět na výběr recenzí