Recenze:

Genesis - A Trick of the Tail

Velká Británie Rok vydání: 1976

Složení: Steve Hackett - šestistrunná ak. kytara, dvanáctistrunná ak. kytara, elektrická kytara Tony Banks - varhany, piano, mellotron, syntezátory, dvanáctistrunná kytara, doprovodný zpěv Michael Rutherford - dvanáctistrunná akustická kytara, baskytara, basový pedál Phil Collins - bicí, perkuse, zpěv Tracklist: 1. Dance on a Volcano (5:53 / Rutherford, Banks, Hackett, Collins) 2. Entangled (6:28 / Hackett, Banks) 3. Squonk (6:27 / Rutherford, Banks) 4. Mad Man Moon (7:35 / Banks) 5. Robbery, Assault & Battery (6:15 / Banks) 6. Ripples (8:03 / Rutherford, Banks) 7. A Trick of the Tail (4:34 / Banks) 8. Los Endos (5:46 / Collins, Hackett, Rutherford, Banks) Celkový čas: 51:06

A Trick Of The Tail je první album Genesis po odchodu Petera Gabriela z kapely a tudíž i album dost kontroverzní. Vzhledem k tomu, jak dobře se kapela se ztrátou Gabriela vyrovnala, to je ale pro mě jejich další klasické album, opět s trochu novým zvukem, podle mě trochu zahuštěnějším než měli na The Lamb Lies Down On Broadway nebo Selling England By The Pound.

S odchodem frontmana kapely musely přijít změny. Jako flétnista Gabriel nahrazen nebyl, flétnu maximálně simuloval syntezátor. Jako skladatele a textaře jej podle mě úspěšně nahradili ostatní členové kapely, zejména pak Tony Banks, jehož líbezná hudba a pohádkové texty v době s Gabrielem i po něm z něj pro mě učinily jednoho z nejlepších skladatelů art-rocku. Co se týče zpěvu, měli Genesis obrovské štěstí na Phila Collinse, který hlasem Gabriela připomínal, což se hodilo zejména na koncertě při starších skladbách. Collins má hlas sladší, medovější a ne tak dramatický jako Gabriel, ale i on dokáže zpívat s pořádnou dávkou napětí a citu (viz. dále), i když samozřejmě Gabriel to není.

Album otevírá pěkně prokompovaný dramatický nástup Dance On A Volcano: napjaté Hackettovy kytary, mohutné údery basových pedálů a najednou se z jakoby "varovné" kytarové melodie přes vyplouvající varhany a nástup bicích dostáváme do rytmu, Steve Hackett a Anthony Banks rozjíždí táhlý melodický motiv, po kterém přichází změna a první sloka skladby s dost stresující atmosférou a osudově znějícím sborovým mellotronem, aby potom bez dlouhých opakování tato hodně komplikovaně zaranžovaná skladba dalšími hudebními nápady pokračovala. Phil Collins zpívá skvěle, nádherné jsou zde kytary i bicí. Po Let the dance begin začíná parádní kvapík se skvělými výkony celé kapely (já bych tu vyzdvihnul opět Collinsovy bicí), prostě nádherná skladba.

Přichází zasněná balada Entangled s proplétajícími se kytarami a jemným, ale ne přesládlým zpěvem (oproti třeba More Fool Me). Docela vítaný oddech po úvodním "těžkém progresu". Text podporuje celkovou náladu až do posledních slov Well, thanks to our kindness and skill/you'll have no trouble until/You catch your breath and the nurse will present you the bill!, která skladbu posouvají někam úplně jinam. Poslední třetina je potom vyhrazena překrásnému magickému syntezátorovému sólu Anthonyho Bankse podporovanému opět mellotronovým sborem a opravdu výborně zaranžovanými a skvěle se doplňujícími kytarami.

Náhle úder bicích, které snad v předchozí skladbě vůbec nejsou, a je tu Squonk, smutný příběh o dost zvláštním neexistujícím zvířátku. Pěkné kytarové riffy, skvěle znějící pohodové bicí (i když tentokrát to od začátku není nic tak extrémně komplikovaného, tak ten zvuk je prostě dokonalý), okolo toho se potuluje syntezátorová melodie a opět výborně zpívá Phil Collins (tady to gabrielovské napětí v jeho hlase cítím), skladba skvěle graduje, nádherné jsou varhany a Philův zpěv v Go a little faster now/You might get there in time a ve druhé části I've got you, I've got you/You'll never get away. Nádherný je potom závěrečný text All in all you are a very dying race/placing trust upon a cruel world/You never had the things you thought you should have had/and you'll not get them now/And all the while in perfect time/your tears are falling on the ground, po kterém následuje hodně zajímavý instrumentální závěr, který opravdu nevím, k čemu bych přirovnal, ale hrozně se mi líbí.

Klavír oznamuje další skvělou skladbu, podle mě vrchol celého alba, Banksovu baladickou Mad Man Moon. Ke klavíru se přidává procítěný Collinsův zpěv a mellotron a v mixu oproti předchozí skladbě tichoučké bicí a probublávající baskytara a opět je tu Genesisovské naprosto přirozené vtažení do příběhu jako v Dancing With The Moonlit Knight. Občas se ozve i vzdálená Hackettova kytara a po dvou a půl minutách přichází nádherná instrumentální pasáž opět s dominujícím romantickým klavírem, ke konci doplněným celým "syntezátorovým orchestrem". Nádherná gradace a náhle vynikající nástup Hey man, I'm the sand man and boy have I news for you... - nádherný text a nádherná hudba. Potom se ještě opakuje hudba ze začátku skladby s dokončením příběhu. Úplný závěr s klavírem a syntetickou flétnou je skvělou tečkou za vynikající skladbou.

Druhá strana alba začíná skladbou Robbery Assault And Battery, dobrým pokusem o humorný art-rockový epos ve stylu Harold The Barrel nebo Get 'Em Out By Friday. Hudebně je na Genesis zpočátku dost netradiční, pěkná je hlavně kytara v refrénu a opět vynikající bicí. Vrcholem skladby je ale virtuozně sehraná pasáž mezi 2:35 a 4:50, kde to celá kapela skvěle rozjíždí. Výborný je tady hlavně Rutherford a neskutečně hrající Collins, který potom zazpívá další krátký úsek a nastupuje ještě jedna nádherná kytarovo-klávesová melodie. Následuje ještě poslední sloka skladby a závěrečná nádherná část Done me wrong - same old song - done me wrong opět s perfektní baskytarou.

Ripples připisovaná Banksovi a Rutherfordovi, je pro mě hlavně Rutherfordovou akustickou baladou, která se naštěstí ještě nepohybuje za hranicí toho, co už nejsem ochotný překonat a co je pro mě příliš nasládlé. Velkou zásluhu na tom má Banksovo piano a potom to, co se začne odvíjet zhruba od času 4:00 až skoro do konce sedmé minuty - změna atmosféry na mnohem temnější, perfektní duet božské kytary Steva Hacketta s Banksovým syntezátorem. Konec skladby je zase ve stylu jejího začátku.

Titulní A Trick Of The Tail je opět hudebně dost netypická se zajímavě nahranou kytarou (jestli to je kytara) a Collinsovými vícehlasy, ale pro mě přesto dost atraktivní skladba. Má pěkný pohádkový text a některé opravdu hodně působivé melancholické pasáže jako třeba Let me take you there, show you a living story/let me show you others such as me/why did I ever leave? nebo pro mě neidentifikovatelné pisklavé zvuky (snad kytara), okolo 3:00 a moc se mi líbí po Hello friend, welcome home úplný závěr skladby.

Třičtvrtěminutovým úryvkem z na album nezařazené skladby It's Yourself začíná závěrečná skládanka z hudebních motivů celého alba - Los Endos. Následuje výborná kytarovo-klávesová melodie podpořená hodně rychlou Collinsovou hrou jak na klasické bicí, tak na conga nebo bonga nebo co. Okolo 2:00 se objevuje v hodně pozměněné podobě motiv z Dance On A Volcano, do popředí se dere pěkná Rutherfordova baskytara a potom už pokračuje "vlastní" hudba Los Endos, ve čtvrté minutě se zopakuje úvod celého alba a v páté minutě následuje repríza Squonka, která pokračuje do ztracena. Z mellotronového sboru se jen na chvíli vynoří Phil Collins s pozdravem Peteru Gabrielovi: There's an angel stadning in the sun.... There's an angel standing in the sun/free to get back home.

Na tomhle vynikajícím albu není ani jedna slabá skladba, nic, co by nemohlo stát samo o sobě (narozdíl od prakticky všech alb od Nursery Cryme výše), i když mezi mé nejoblíbenější kousky nepatří úvod Ripples (ta zase ale má moc pěknou prostřední instrumentální pasáž). Z toho, co zde Genesis dokázali bez Gabriela stvořit, jasně vyplývá, že byli kapelou kolektivní, ve které všichni byli muzikantsky velice silnými osobnostmi, ovšem hlavní roli na sebe už na prvních albech po odchodu Gabriela strhnul Banks, který z kapely postupně vytlačil Hacketta.

Kdyby album vyšlo ve věku CD, tak by asi byla někde na něm zařazena ještě další pěkná skladba z tohoto období - It's Yourself (vyšla na singlu a na Archive II), což je v prvních dvou minutách Collinsova balada a ve zbytku nádherná snová až psychedelická koláž kytary akustické i elektrické, sitaru, zvonků, syntezátoru znějícího jako hoboj či flétna a na konci i Collinsova hlasu (autorem téhle části skladby je patrně Hackett). Byla by to jediná skladba na albu, u které by jako výhradní autor nebo spoluautor nebyl uveden Banks.

Hodnocení:

Jan Grinc
14. 11. 2005

Související články:

Recenze Genesis - Trespass
Recenze Genesis - Nursery Cryme
Recenze Genesis - Foxtrot
Recenze Genesis - Genesis Live
Recenze Genesis - Selling England by the Pound
Recenze Genesis - The Lamb Lies Down on Broadway
Recenze Genesis - Wind and Wuthering
Recenze Genesis - Seconds Out
Recenze Genesis - And then there were three
Recenze Steve Hackett - Voyage of the Acolyte
Recenze Steve Hackett - Please don't Touch




Zpět na výběr recenzí